Správa národního parku Podyjí

^{Dřín obecný – Strom, který v Podyjí začíná kvést jako jeden z prvních. Má výrazné žluté květy. Jeho drobné červené plody sice nejsou příliš chutné, obsahují ale velké množství vitamínu C. FOTO: Archiv Správy NP Podyjí.}

Mohlo by se zdát, že zima je pro botanika zcela hluchým obdobím, kdy jen překládá herbáře, pořádá stohy odborných článků v knihovně, hřeje se u kamen a čeká na jaro, až vykvetou první objekty jeho zájmu. Nicméně i v zimě je pro oko botanikovo v přírodě mnoho co k vidění. Pod zdánlivou zástěrkou vegetačního klidu zuří v rostlinné říši mnoho bouřlivých procesů.

Zimní plody lákají ptáky ze severu

Zima je obdobím vegetačního klidu.  Pro mnohé dřeviny také obdobím sklízení plodů celosezónní práce. Zejména drobné dužnaté plody (šípky, jeřabiny, hložinky) jsou po opadu listů velmi nápadné a lákají potenciální roznašeče semen - ptáky a drobné savce. Existují dokonce specialisté, kteří k nám za drobnými plody do Podyjí zdaleka přilétají - například brkoslav severní.

^{Brkoslav severní - Tento zpěvný pták přilétá do Podyjí ze severní Evropy a Skandinávie. Oblíbil si zde drobné plody stromů a keřů, které jsou tu v zimě dostupné. FOTO: Archiv Správy NP Podyjí.}

Snad nejnápadnější ze zimních bobulí je v zimě ochmet evropský, typický parazit dubových lesů na Znojemsku, jehož trsy v létě v bohaté zeleni dubové koruny úplně přehlédneme.

V zimě svítí záplava jeho žlutých kuliček do daleka. Pro ptáky jsou jedlé, člověk si jimi však může přivodit otravu. Přestože jsou na dubech velmi dekorativní, ani do vázy se nehodí. Kuličky snadno opadávají a jsou velmi lepkavé. Tak lepkavé, že z nich kdysi čihaři vyráběli lep na chytání ptáků.

A aby to ještě nebylo vše - známe dokonce rostliny, které si v zimě klidně kvetou. Takový vilín viržinský běžně rozkvétá už v lednu. Jedná se ovšem o rostlinu pocházející z přírody severní Ameriky, takže jej u nás můžete nalézt pouze v parcích a zahradách.

Zdroj budoucího růstu

Na zimu se rostliny musí zodpovědně připravit, jinak nepřežijí. Především musí ochránit zdroj budoucího růstu. Nejjednodušší to mají jednoletky. Zdrojem dalšího života jsou u nich semena, obvykle suchá a chráněná tvrdými odolnými slupkami, navíc často skrytá pod ochrannou vrstvou půdy či odumřelých rostlinných zbytků.

Mezi víceletými bylinami našly nejsnazší řešení takzvané geofyty - rostliny, které přečkávají nepříznivé období skryté v podzemních orgánech - oddencích, hlízách či cibulích. Mezi ně patří oblíbené sněženky, kosatce i méně známé křivatce. Geofyty ovšem najdeme i v zeleninové zahradě - jsou to třeba brambory, mrkev, topinambury a mnohé další.

^{Sněženka předjarní – Jedna z prvních na jaře kvetoucích rostlin. Cibulky, zdroj jejího budoucího růstu, přežívají nepříznivé zimní období pod zemí. FOTO: Archiv Správy NP Podyjí.}

Nejobtížnější to mají s ochranou pupenů stromy. Jejich nejcitlivější části jsou vysoko nad zemí, kde je nemůže chránit vrstva půdy a nedosáhne tam sebevyšší sněhová pokrývka. Pupeny proto bývají zakryty několika ochrannými vrstvami slupek, voskovitých či cukernatých látek.

Boj o nedostupnou vodu

Stromy jsou však ukázkovým příkladem jiného přizpůsobení, které rostlinám pomáhá přežít zimu. Zamysleli jste se někdy, proč listnáče na podzim shazují listy? Ano, mráz může listy poškodit a hojení či náhrada zničené listové hmoty by byla zbytečnou ztrátou energie. Je tu však jeden mnohem významnější důvod a tím je sucho. Ptáte se, kde se bere sucho v zimě? Všichni přece máme toto období spojeno s představou chladu a vlhka. Navíc často leží sníh, který je přece také zásobárnou vláhy.

Problém tedy není v tom, že by voda nebyla, ona jen není dostupná. Zkusili jste se někdy napít z kostky ledu? Není to snadné, že? Voda se ovšem vypařuje při každé teplotě, tedy i za mrazu. Z velké listové plochy by proto listnatý strom odpařil mnohem více vody, než by dokázal kořeny ze zmrzlé půdy vydolovat - a uschnul by. Proto se stromy na podzim zbaví listů. Často také zahustí nitrobuněčnou tekutinu, aby její se bod tuhnutí snížil a vydržela déle kapalná. Pokud totiž zmrzne, dokáže roztrhat buňky na kusy.

Rostlinní otužilci

S tím souvisí další zajímavé zjištění - rostliny se dovedou otužovat! Snižuje-li se teplota postupně (či dokonce lze zaznamenat i další „nápovědy" - například zkracující se světlou část dne), dokážou po několika dnech či týdnech rostliny bez úhony přežít i o desítky stupňů větší mráz, než udeří-li náhle. Tím lze vysvětlit, že zimní mrazy, kdy teplota klesne i více než dvacet stupňů pod nulu, rostliny bez problémů přežívají, zatímco drobný květnový mrazík sotva třístupňový se jim často stane osudným.

^{Ochmet evropský – keřík, který žije jako parazit především na větvích dubů. Může dorůst až do dvou metrů. Jeho typicky žluté plody jsou zimní potravou ptáků. Pro člověka jsou ale jedovaté. FOTO: Archiv Správy NP Podyjí.}

Jehličnaté stromy musí omezit odpar jiným způsobem. Listová plocha jehlic je obecně menší, než u širokých listů.  Navíc mají jehličnaté dřeviny mnohem silnější listovou pokožku, která zpomaluje odpařování. Jehlice jsou často kryty i silnou voskovou vrstvou. Proto si jehličnany mohou dovolit si zelenou hmotu na zimu ponechat. Na začátku jara jim to přinese výhodu rychlosti: nemusejí čekat, až vyraší pupeny a rozvinou se listy. K získání energie pro růst a rozmnožování jsou jehličnany schopny zachytit i ty nejčasnější jarní sluneční paprsky. Proto také ve studených oblastech (na dalekém severu či jihu, případně na horách) jehličnany převažují. Jarní zdržení listnáčů je v těchto krajích tak významné, že zbytek krátké sezóny jim již nestačí k vytvoření dostatku zásobních látek pro přežití zimy.

Předchozí řádky svědčí o tom, že naše domácí rostliny v zimě nezahálejí a snaží se i toto období využít, jak je to jen možné.

Lenka Reiterová. Autorka je bioložka. Na Správě NP Podyjí vede Odbor ochrany přírody a krajiny.

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Ná