Děti z Podyjí si vyzkoušely zimní nocování ve vodních chatce i lesním stanu, Správa národního parku Podyjí

Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
		1	2	3	4	5
6	7	8	9	10	11	12
13	14	15	16	17	18	19
20	21	22	23	24	25	26
27	28	29	30	31

/REPORTÁŽ, FOTOGALERIE/ První tři únorové dny letošního roku prožila osmičlenná skupinka mládeže z Podyjí společně s omladinou ze Šumavy a Českého Švýcarska v německém Národním parku Bavorský les. Setkání navazovalo na česko - německo - rakouský tábor národních parků, který se uskutečnil v srpnu loňského roku právě zde – ve Wildniscampu v Bavorském lese, kdy při jeho závěru obdržel každý účastník od německých organizátorů písemné pozvání na zimní setkání.

^{Setkání na nádraží v Železné Rudě - Alžbětíně}

Brali jsme to všichni jako milou, leč nerealizovatelnou záležitost. Představa, že strávíme dva dny cestováním ve vlaku a pouze jeden den nám zbude na pobyt ve Wildniscampu, se nám moc nezamlouvala. Když se však kolegové z Bavorského lesa v prosinci se svojí nabídkou ozvali znovu, tak v nás začal hlodat červíček pochybností. My z Podyjí jsme se opět setkali při silvestrovské vycházce, Správy Národního parku Podyjí, a tam jsme začali spřádat plány. A tak v první únorový den se z Podyjí vydala dvě auta směr Bavorský les. Od cesty nikoho neodradilo ani deštivé počasí, ani skutečnost, že na Šumavě není údajně sníh. Když jsme dorazili do podhůří Šumavy, tak nás přivítal hustý déšť se sněhem a držel se nás až do místa setkání – nádraží Železná Ruda-Alžbětín. Odtud jsme se všichni vydali pěšky, docela dobrodružnou stezkou do Wildniscampu.

^{Poslední instrukce před výšlapem na Falkenstein}

Večerní program byl věnován environmentálním aktivitám a zpívání při kytaře. Velkým zážitkem pro všechny bylo i spaní v zemní a vodní chatce a v lesním stanu, kde si nocležníci v zimě musí celou noc topit. V sobotu jsme se probudili do zasněženého rána a bylo nám jasné, že původně plánovaná túra na 1313 metrů vysoký Falkenstein se sněžnicemi nás nemine.

^{Chvilka odpočinku}

Po deváté hodině, jsme vyrazili v rozbředlém sněhu, všichni zatím plni optimismu, na údajně „několikahodinový“ výšlap. Čím výš jsme stoupali, tím bylo kolem nás více sněhu a konečně přišly ke slovu i sněžnice. Po hodinovém pochodu jsme se na rozcestí rozdělili. Skupina těch realističtějších se vydala strmější, kratší cestou a druhá tou delší, jak jsme se domnívali, pohodlnější trasou, která měla trvat něco přes dvě hodiny (pravděpodobně letního času). Když jsme se odpoledne, my z druhé skupiny, konečně vyhrabali, někteří docela vysíleni, na vrchol Falkensteinu, bylo již po třetí hodině.

Letní hry na sněhu

Po zdokumentování našeho dobytí vrcholu a krátkém odpočinku v hospůdce při čaji, nás čekala občas i docela dramatická cesta dolů zpět do tábora. Přežili jsme všichni a zpětně lze konstatovat, že to bylo naprosto úžasné. Své rozbolavělé tělesné schránky jsme večer rozhýbali při tanečním kurzu salsy a tentokrát nezvykle brzy jsme se odebrali na kutě… a už tu byla neděle vyplněná venkovními hrami, které jsme tu hráli již vloni v létě, a které díky sněhu získaly úplně nový rozměr. Jen si představte například takové přetahování lanem na sněhu. Čas však kvapem běžel a brzy se přiblížila doba odjezdu. Loučení bylo srdcervoucí, ale doufáme, že většina z nás se opět setká na táboře a to o letošních prázdninách, tentokrát u nás v Národním parku Podyjí.