Správa národního parku Podyjí

 

---

Slyš tu píseň Dyje
jak zní z údolí i výšin
mou vlastí se sladce line
ty jsi mi mladá, krásná, vším!

Těmito řádky končí báseň "Jihomoravská vlast", kterou složil roku 1932 popický Franz Topfl. Těmito řádky započnou moje vzpomínky a úvahy spojené s Devíti mlýny.

Devět mlýnů není obec, ba ani žádná osada, Devět mlýnů je kusem Dyjské krajiny, kterou si mezi sebe dělí dokonce několik obcí. Se svými mlýny představovala kdysi ucelenou šťastnou jednotu přírody a kultury, jakou nelze hned tak někde vidět. Počínaje Hardeggem se stává Dyje až těsně k Devíti mlýnům hraniční řekou mezi dolním Rakouskem a Moravou. Topografové jsou přesnější: Od hlavního hraničního kamene VIII-13 probíhá hranice v délce 23,7 km středem řeky a zahýbá u hraničního kamene VIII-26 jižním směrem. Řeka nyní protéká Moravou východně a severovýchodně a protíná si bohatými zákruty svoji cestu údolím, jež ohraničují strmé srázy náhorní plošiny.

Co je zde tak střízlivě popisováno, je krajina "Devíti mlýnů". Její jméno připomíná devět vodních mlýnů, které zde kdysi stály mezi úzkým břehem řeky a sráznými úbočími. V době mého mládí už jich bylo jen šest a z tohoto množství sloužila svému původnímu účelu jen polovina. Všechny mlýny stály na pravém břehu Dyje, protože na levém obepínal řeku mírně navršující se vrchol Šobesu, než se vody, opět východně mezi strmou Býčí skálou a suťovými haldami "Einsiedlerleiten", protáhly. Mlýny spadaly k obcím Hnánice, Havraníky a Popice. K poslední obci patřil i Trausnický mlýn, jehož někteří z neznalosti označují za devátý mlýn. Tento mlýn také již neexistuje.

Začněme s prvním mlýnem proti proudu, který stál nedaleko dnešní státní hranice a nesl označení "zemský mlýn". Znojemská Staffelstein-mládež zde měla pronajaty dvě místnosti jako "zemský domov", dle dnešních měřítek zcela primitivní a přesto nádherný opěrný a cílový bod mnoha vycházek a výletů, které jsme tehdy nazývali "cestami". Stal se takovým naším "zemským domovem" krátce po jeho namáhavém zřízení - v "noční" místnosti jsme si zařídili palandy se slamníky a v „denní" jsme zazdili kamna s velkým kotlem na vaření. Jedné neděle se objevil český četník a sdělil nám, že zde bydlící rodina Tománkova není oprávněná cokoli pronajímat - mlýn je v majetku státu a my ho musíme ihned opustit. Díky spojenému úsilí některých našich rodičů společně s tehdejšími poslanci a pozdějším ministrem Zajíčkem došlo k příznivému obratu neboť "zemský domov" nám zůstal zachován a byl více jak 10 let výchozím bodem mnoha výletů a zajímavých mladistvých zážitků.

Těsně před mlýnem spojoval již tehdy rozpadlý jez skalnaté svahy spadající k oběma břehům. Neobydlené části a částečně značně poškozené budovy obepínaly velký slunný důr, který zastiňovala pradávná mohutná lípa. Jako hoši jsme si název "zemský mlýn" jednoduše vysvětlovali tak, že zde stál "náš zemský domov", ale od doby setkání s četníkem jsme to věděli lépe: měl svůj název dle země Moravy, které patřil. Tomu tak ovšem vždy nebylo. Ještě 1848 byl mlýn, znám pod názvem Struppův mlýn (dle tehdejšího majitele) a další tři sousedící mlýny přičleněny k dolnorakouské farnosti Mitterretzbach a všechny čtyři byly spravovány Dolním Rakouskem. Až výnos konsistoře z 3.7.1849 určiI , že od 19.srpna 1849 přejde farní správa z Mitterretzbachu do Hnánic. Hnánická farní kronika k tomu uvádí: "18.srpnem 1849 jsou čtyři mlýny ležící v arcivévodství Dolní Rakousko z lokality Mitterretzbach vyjmuty a přifařeny k Hnánicím, a to na základě konsistořního výnosu z 3.7.1849 pod číslem 23216. Dle církevní a politické dohody se tato změna dává na vědomí znojemskému úřadu s tím, že tyto čtyři mlýny z Devíti mlýnů zůstávají i nadále z politického hlediska v komunálním spojení s Miterretzbachem a jen jako farní společenství mění církevní správu.

Zřejmě bez velké pozornosti přešla i správní příslušnost z Mitterretzbachu na Moravu. Jakkoli mohla být tato skutečnost pro Hnánice a pro obyvatele mlýnů radostná, toto opatření mělo dalekosáhlé důsledky. Zůstala-li by politická příslušnost k Miterretzbachu, byla by 1918 - a poté i 1945 většina mlýnů z Devíti mlýnů zůstala při Rakousku a mlýny by stály dodnes. Ale je bezvýznamné s "proč a kdyby" posuzovat běh historie. Staré mapy (např. nejstarší mapa Dolního Rakouska z 1540, dále mapy od Fabriciuse 1569, Mercator 1608, Merian 1650 a další) neměly zakresleny vůbec žádné hranice, nebo jsou v zakreslení hranic mezi Dolním Rakouskem a Jižní Moravou příliš nepřesné. Jim byla typografická označení důležitější než, až do r. 1918 skoro bezvýznamné, hraniční značení. Přesto však uvádí mapa z 1765 (vydaná ve Vídni) tyto čtyři mlýny až k Hnánicím jako "rakouské mlýny". Tehdy, tedy asi koncem roku 1849, přidělili Hnáničtí svému novému obecnímu přírůstku čísla domů 89 až 92, Mitterretzbachští sedláci zůstávali však nadále věrnými zákazníky těchto mlynářů a i po r. 1918/19 - po vymezení státní hranice, přiváželi svoje obilí sem ku mletí.

Nad "zemským mlýnem" jsme rádi prolézali strmé stráně a lesy, které se ve směru lesních pahorků "Grafenberg" a "Hollnerberg" tyčili více jak 100m nad hladinou řeky. Tenkrát to nebylo tak zlé, když jsme při tom "nedopatřením" zbloudili na rakouskou stranu. Napomenutí nebo výtka, ale i výzva "marš zpátky" bylo to krajní, co nás potkalo, když jsme někdy skutečně zkřížili cestu četníkovi střežícímu hranici. Jedním z takových bodů, který jsme takto navštěvovali byl „Svatý Kámen", ležící bezprostředně před Miterretzbachem, ale již na druhé straně hranice. O něm jsme si vyprávěli strašidelné historky, které sahají od pohanských obětí až po zázračné úkazy.

Legenda o Svatém Kameni vypráví:
V povrchové prohlubni sv. kamene se kdysi shromaždovala krev obětních zvířat, kterou se uctíval i pohanští bohové. Sv.biskup Wolfgang však těmto rituálům učinil konec a při prameni v nedalekých Hnánicích vystavil malý kostelík. Když se rosa a dešťová voda nahromadí v prohlubni, ještě dodnes působí pohanské kouzlo - hukot prochází korunami stromů, čarodějné postavy obchází Svatý Kámen a pokud si zde slepé děti před rozedněním omyjí obličej, mohou opět nabýt svůj zrak.

Ani při úsvitu, ani při třpytu hvězd se nám nic podobného nepřihodilo, ale tlukot srdce nás provázel spíše při tajném překračování hranice, jedno zda při rose v trávě v počínajícím dni, anebo při prodírání křovím za svitu měsíce.

Skutečně je Svatý Kámen u Mitterretzbachu jedním z těch prehistorických obětních kamenů, jaké vznikaly mezi dobou kamennou a železnou. Svatý Kámen, umístěný v bezprostřední blízkosti pramenů Danischbachu potvrzuje, že se zde nacházelo prehistorické sídliště a toto pohanské obětiště bylo při přechodu ku křesťanství nadále uctíváno jako svaté místo v křesťanském smyslu. Kdysi byla vedle kamene postavena socha svatého a byly zde konány pobožnosti. V létě 1993 zde byla uspořádána dokonce společná modlitební pobožnost Čechů a Němců.

Blízko zemského mlýna po řece se nacházely budovy mlýna č. 91. Dříve nazýván "Wefthofer Mühle", byl celým okolím později označován jen jako "pekárna". Tento název mu byl dán pravděpodobně proto, že majitel Wefthofer kromě mlýna provozoval i pekárnu, protože sedláci, kteří přiváželi svými povozy obilí ku mletí a odváželi mouku, odebírali rádi i čerstvé chleby. Ku konci 1.světové války se zde pekl ve velkém množství i komisní chléb pro vojsko. Garnisona ve Znojmě a Dolním Rakousku, dokonce až k Vídni měla býti z tohoto místa zásobována a proto se z tohoto mlýna stala "pekárna". Tento název mu zůstal zachován i když byla 1.světová válka dávno ukončena a žádný erární chléb se již nepekl. Tehdy ustala i činnost mlýna, který byl v dobrém stavebním stavu a osídlen synem Gruberovy rodiny, která obhospodařovala velký sousední Gruberův mlýn. Silnice, která vedla z Hnánic dolů k mlýnům, byla vystavena a dobře udržována jen k tomuto mlýnu, poté přešla v travnatou cestu podél "pekárny" a pokračovala až k rozbořené bráně zemského mlýna. Občas se objevilo v pekárně několik tichých letních hostů, jinak ztichlý mlýn oživovalo jen kdákání a na dálku slyšitelné kokrhání drůbeže.

Ve třetím mlýně, v tzv. Gruberově, naproti tomu vládl přes týden čilý ruch. Povozy přijížděly a odjížděly, bylo nakládáno a vykládáno a velký pes na dlouhém řetězu, štěkajíce a vrčíce, pozoroval dění uvnitř dvora, ohraničeného bílými zdmi. Na průčelí hlavní budovy se skvěl velkými písmeny nápis "1868 Johann Gruberův parní mlýn". Ale tehdy provozovali tento mlýn již vnuci Johanna a dnes již i tito všichni následovali svého předka. Mitterretzbachšské farní knihy uvádějí již 1796 mlynáře Antona Grubera z Devíti mlýnů, který žil do r. 1843.

Parní mlýn s denním výkonem 10 t obilí byl na tehdejší dobu nejlépe postavený vodní mlýn s výrobou vlastní elektrické energie. V celém okol í vážená rodina Gruberových navíc vlastnila polnosti a lesy a snad i louky na levém břehu Dyje. Vždy stálo za to, zůstat stát a pozorovat letní dění, když plně naložený vůz se senem s "hot a čehý", tažen dvěma těžkými koňmi, se prodíral vodami Dyje. Někdy se zdálo, že už se převrhne a zavalí senem kočího, který šel podél vozu a po pás se brodil vodou. Ale vždy dosáhly koně šťastně protější břeh. Mezitím co odpočívaly, ždímal kočí svoji košili a kalhoty a současně si utíral z čela a tváře pot. My, městští hoši, jsme obdivovali tohoto muže a částečně se učili znát těžkou a tvrdou stránku venkovského života.

Kdo odtud chtěl dosáhnout protějšího břehu, ten použil převozu, ploché pramice, kterou ovládal převozník dlouhou tyčí. V tichých všedních dnech musel být volán - seděl obvykle na staré dřevěné lavici v zahradě hospody Krieg a čekal při sklence vína na svoje zákazníky. V nedělích a obzvláště na svatodušní svátky měli však převozníci čilý ruch. Vždy znovu jezdili z břehu na břeh a někdy to bylo dost veselé, protože v pramici se muselo stát. Žádný div, že se někteří kymácející se navzájem drželi a tak, zda chtěli nebo nechtěli, se seznamovali. Tam, kde pramice přistála, šla přímá cesta loukou a tato neměla v celém kraji sobě rovnou. Milovali jsme ji v zářivém jitřním svitu, v horku poledne, i ve zlatém večerním oparu.

Louka sahala až k Šobesu a na jeho patě, usazená v zeleni, stála "hospoda Krieg". Vskutku, byla zakotvená, přilehlá k mírně stoupajícímu svahu a dobře ladila se vzhledem krajiny. Směrem k vrcholu svahu vedla kdysi severním směrem stará obchodní cesta. Po velkých přírodních kamenech, zbytku dláždění této "římské cesty" jsme vždy pátrali a obvykle končily tyto exkurze malinovými nebo ostružinovými hody. Plody nám na slunném svahu nabízely keře v hojnosti. Slunný svah Šobesu také způsobil věhlas zdejšího vína, které se šenkovalo v hospodě Krieg.

Napadají mne zde verše, kterými končí legenda o Šobesu:
Lidé si stěžovali u Boha, že Dyjí protéká málo vody a Pán ať jim dopřeje více této potřebné tekutiny. Protože vodu již všechnu rozdělil, promluvil Pán (volně přeloženo): "Když vidím, že staří ani mladí nemohou býti bez pití, chci vám jako odškodné dát jiný mok" - řekl a stvořil Šobes obratem, ten zelený a dlouhý, osázel vinné keře v dlouhých řadách, plné šťavnatých hroznů. „Protože máte málo vody, chci ji nahradit vínem, kterým se svižně osvěžte, svlažte svoje hrdla a lepší má to pití být, široko daleko takové k nenalezení, celý svět má zvěstovat slávu vašeho vína!"

Nejen obyvatele okolí, též výletníky ze Znojma a letní hosty z Vídně to táh1o do "hospody Krieg". Již čtyři generace zde sídlila tato hospodská rodina a její solidní pohostinnost se postarala o její oblibu v širokém okolí. Na svatodušní svátky přicházeli s posvícenskými hosty z Podmolí a Lukova i první ctitelé vína z Brna. Tito objevili 1924 svým starobrněnským spolkem „Suevia" Devět mlýnů a od této doby až po r. 1945 prohlás1i hospodu Krieg za svůj štamlokál. Museli rádi zpívat, a pokud se dá jejich zprávám věřit, i dobře a s radostí popíjet, i když ne vždy bez úhony. Na budově hospody zvěstoval nápis, že až do r. 1945 se zde scházelo toto starobrněnské německé společenství.

Šobes a celý levý břeh Dyje náležel k obci Podmolí, s kterou byl spojen lesní cestou. Od nepaměti bylo Podmolí přifařeno k Lukovu a tak přicházelo na svátky i plno Lukovanů a obě obce se nedaly na svátky rušit ani českými četníky, kteří byli hlavně od r. 1922 zvláště v Podmolí v hojném počtu stacionováni. Slabou hodinku pěší chůze bylo z Podmolí do Devíti mlýnů, napřed se šlo poli s třešňovými a meruňkovými stromy až k lesu, postupně to byly terasovité svahy s vinnou révou, které i neznalé návštěvníky jistě dovedly až k hospodě Krieg. Po šťastném převozu na kymácející se pramici se dosáhl pravý břeh a asi po pěti minutách chůze po proudu se dosáhl v létech 1931/33 zřízený "hotel Gruber". Hotel byl postaven na místě čtvrtého mlýna v době, kdy přicházelo stá1e více letních hostů, zejména vídeňských rodin. Dříve stál namísto hotelu obytný dům mlynářské rodiny. Mlýn se již neprovozoval, a pokud jednotlivé přináležející budovy nebyly přestavěny na pokoje pro hosty, zůstávaly prázdné a staly se oblíbeným rejdištěm pro mládež. Přesto, že hotel měl 57 pokojů, restauraci s terasou s téměř pětisty místy k sezení, byl tak citlivě usazen do krajiny, že jen málo ubral tomuto říčnímu údolí na kráse. Když si hosté po výstavbě vranovské nádrže stěžovali na vodu, že je příliš chladná ku koupání, přeměnil majitel hotelu v roce 1936 svoji zeleninovou zahradu mezi řekou a náhonem na bazén, a tak se mohli koupat i choulostiví hosté.

"V létě příliš studená, v zimě teplá" stěžoval i si všichni hostinští pod vranovskou přehradou. Mysleli tím, že mnohý host v létě vynechá svůj pobyt kvůli i příliš chladnému koupání a v zimě již nebylo možno těžit z. Dyje led, kterým řeka zásobovala jejich lednice. Dokonce dříve tak oblíbené bruslení vesnické mládeže nad zamrzlým Gruberovým jezem se již nekonalo. Ale také již nedocházelo k ničivým ledovým zátarasům a záplavám během bouří, jejichž obětmi se staly poslední tři mlýny.

Ještě dnes vypráví stará Hnánická žena o zimě 1928/29:
"V Devíti mlýnech byla Dyje až po dno zamrzlá a jakmile započalo konečně tání, bylo do daleka slyšet praskání ledu. Mnoho lidí přišlo z přilehlých obcí, též z Mitter- a Unterretzbachu. Kry stály do sebe vklíněné na metry vysoko a nabízely bizarní pohled. Mezi trhlinami stoupala klokotavě voda a rozlévala se do břehů a luk. Ze Znojma bylo povoláno na pomoc vojsko a provedlo tříštění ledu, aby mohly ledové vody odtékat." Ale i v letních měsících byla řeka se svým dříve neřízeným proudem a víry nebezpečná. Skoro každý rok někdo utonul a staří lidé v okolních obcích Devíti mlýnů říkávali: "Dyje požaduje každý rok nějakou oběť".

Já jsem znal hotel Gruber jen zvenčí, protože pro přenocování jsme přece měli svůj "zemský domov" a ku koupání a plavání nám byla přirozená místa nad jezem milejší, i když někdy byla skutečně studená - od r. 1935 propouštěly turbíny vranovské nádrže jen spodní vodu.

Bezprostředně za bývalým hotelem Gruber ústí od Hnánic vedoucí mlýnská cesta. Napřed vede strží prudce nahoru, obklopena hustými lesy, když je však dosažen vrchol, rozprostírají se kolem vřesoviště a pole a Hnánice se svým markantním znamením, mohutným kostelem sv. Wolfganga, vévodí celému kraji. O pozoruhodné histori tohoto božího domu vyprávěla Jihomoravská ročenka 1995 (viz str. 81-90 "St. Wolfgang v Hnánicích".) Zde při ústí mlýnské cesty do Niederfladnitzké silnice stál kdysi kříž, kterých bylo v naší vlasti hodně. Již nevím, jak se všechny jmenovaly.

Smutek a stísněnost mne přepadají při pohledu na tuto silnici a obracím se opět směrem k údolí. Podél nyní opuštěného strážního domu (měla to být stanice ku strážení již nyní opět odstraněného elektrického plotu) mne vede cesta opět k řece. Jako dříve tak i teď se mísí ptačí zpěv se stále zesilujícím hukotem Dyje. Jez ještě existuje a i základy kdysi postaveného bazénu je možno poznat. Blízko tomu je zasypaný vchod do sklepa ve skále, který asi kdysi sloužil jako lednice.

Zde jsou skály opět zcela blízko řece a nechávají jen úzkou cestu pro povozy, které kdysi chtěly z obcí do nejbližšího mlýna. Bývalo to tu vždy trochu pochmurné, mokré skály se vypínají prudce nahoru a v jejich trhlinách se v deštivých dnech dosti často pohyboval i překrásní, černožlutě skvrnití mloci. Tu začínala Havranická obecní niva, skála se však jmenovala Rabenstein. Jako o Obří skále nedaleko Znojma, tak i o Rabensteinu v Devíti mlýnech se vyprávějí mnohé ságy. Je přece známo, že ságy obíhají a často jedna a tatáž historka se přenáší na více míst. Obě obří skály byly spojovány s rytířem Seyfriedem a vílou Hiltrudis. Často jsme po úzké strmé stezce lezli skalami nahoru, abychom se toulali napříč vřesovištěm. Po levici nás za skalisky provázely husté lesy dyjského údolí a po pravici kynuly obce Havraníky a Popice, přes které lze přes dobře obdělaná pole a vinice vidět hluboko do Rakouska.

Pod Rabensteinem ležel "Judexův mlýn", později nazývaný také "Grieblerův mlýn", když se jeden příslušník z rozvětvené rodiny Grieblerů ze Šatova sem přiženil. Tento mlýn byl až do r. 1945 plně v provozu. Vstupní brána byla většinou zavřená a vysoká zeď zabraňovala pohledu dovnitř. Musel to být dávný majitel tohoto mlýna , o kterém vypráví Hnánická kronika:
"Mlynář z mlýna, který náležel k obci Havraníky, byl veliký silák. Zcela sám bez pomoci mohl na vůz naložit naplněný dvojsud, přesto jeho síla nemohla zabránit převrhnutí povozu. U mlýna stával kříž s nápisem, že se zde zabil. Datum a jméno nebylo uvedeno, i kříž zde již dávno nestojí a přesto se o tomto neštěstí mluvilo mezi lidem dlouho."
Kde dříve stál Judex-Griblerův mlýn, nachází se dnes jediná nová budova z celých Devíti mlýnů. Je to malá čerpací stanice se zavlažovacím potrubím pro Havranická pole.

Dalším a šestým mlýnem byla tzv. "Papírna". Pod tímto názvem si nelze představit do krajiny nezapadající výrobní budovu. I když už se nemlelo obilí jako za časů dřívějších majitelů mlýna Lantzenbergera a Lauera, tak to přece byl mlýn harmonicky vklíněný mezi řeku a svah a plně v provozu až do konce války v r. 1945. Brněnský podnikatel Potouček získal mlýn ve 20.létech a umístil v budovách stroje na výrobu papíru. Z hadrů, starého papíru a dřevité vlny vyráběl papír všeho druhu a děti z okolí se rády zasloužily o malé kapesné, když s ručním vozíkem, plně naloženým hadry a cáry, jely kopcem dolů. Dolů jel vozík sám a na cestě zpět byl přece prázdný, ale v kapsách kalhot svíraly malé pěstě pevně pár mincí. Tehdy byly hotové peníze velmi vzácné, zvláště pro děti. Později, ve válečných létech, jel údajně mlýn na plné obrátky, protože vyráběl pro znojemský kraj zatemňovací papír. Tehdy musela býti všechna okna při setmění opatřena černým papírem na ochranu před nepřátelskými letadly. Bohužel to často nepomáhalo. Po válce byla Papírna rozbořena a srovnána se zemí, stroje se podařilo zachránit a dovést do Hnánic. Tam údajně jsou doposud a vyrábějí se na nich krabice.

Nad bývalou papírnou sahá svažité suťové pole od skal zvané Sonnleiten až dolů ke břehu. Bylo nazýváno „Knížecí skok" a také o něm vypráví legenda:
"Od svých nepřátel pronásledovaný kníže skočil se svým koněm na tomto místě do hloubky a nezraněn pokračoval v jízdě. To vzbudilo obdiv u jeho pronásledovatelů a oni upustili od dalšího pronásledování".

Podrobněji vypráví další sága:
"Mladý rytíř se zamiloval do mlynářské dcery a tajně se s ní oženil. Když ho jeho rozzlobený otec poté vydědil, vydělával si mladý pár svoje živobytí loupežemi a přepadáváním. Při tom mlynářská dcera, převlečená za podkoního, zdatně pomáhala. Při jejich dopadení byl rytíř odsouzen k smrti mečem, jeho družka k smrti upálením na hranici. Rytíř projevil poslední přání, aby se mohl ještě naposledy projet na svém koni, což mu jeho knížecí otec dovolil. Rytíř vjel do ustupujících katových pacholků, vyzvedl svoji ženu před sebe do sedla a skočil přes skálu a sutě dolů do vln, kde svůj život ukončili společně".

Po toku řeky dříve stávaly ještě tři mlýny, které ale již dávno byly rozbořeny. Ještě někteří bývalí obyvatelé vyprávějí, že zde jako děti nalézali při školních výletech zbytky zdí. Už si ale nepamatují, co o tom vyprávěli učitelé. Mezitím, co někteří se domnívají, že tyto mlýny byly zničeny loupežníky, míní druzí, že tyto tři mlýny byly před mnoha staletími zničeny proto, že ležely nevýhodně a nebyly tak masivně stavěny jako ostatních šest. Povodně na Dyji je odplavily a člověk již neměl odvahu vystavět je znovu. Jisté je jen to, že tyto tři mlýny byly zničeny nejpozději koncem 18.století. Dva letopočty dají předpokládat, kdy se jejich osud naplnil. V 1784 a opět 1799 jsou zaznamenány obzvlášť těžké povodně na Dyji a po těchto létech již není žádný historický záznam o těchto mlýnech.

Samo prohlédnutí starých archivních záznamů nepřineslo plné objasnění. Wolného topografie znojemského kraje z 1837 uvádí, že se nad Trausnickým mlýnem nacházely ještě dva mlýny, patřící pod popické panství Hradištských křížovníků, které však předčasně zpustly. Tato zpráva souhlasí s kartografickými záznamy, přičemž jeden z těchto tří mlýnů patřil k Havraníkům, další dva pak k Popicím. Jeden z nich vyměnil Hradištský probošt "na sv.Václava r.1551" s abatyší znojemského kláštera klarisek za mlýn v Hodonicích. Jména mlynářů zůstala zachována, z nichž poslední měl býti jakýsi Jakob Steinmetz, dle kterého se mlýn také jmenoval.

Domněnku, že poslední z Devíti mlýnů byl "Kamenný mlýn" , lze doložit dle archivních indicií: roku 1673 započaly spory mezi hradištským proboštem a znojemskou radou o rybářských právech, které skončily až r. 1713 dohodou, že od jezu Kamenného mlýna až po Trausnický mlýn mají Hradištští výlučné právo na rybolov, od Trausnického jezu začíná pak právo znojemských. Ostatně byly asi poslední dva mlýny z Devíti mlýnů vždy menší a méně významné, než Trausnický mlýn. To vyplývá z účtování probošta Gerharda von Schlesin z r. 1629, kdy roční úroky z Trausnického mlýna obnášely 3,24 zlatých, za další dva mlýny dohromady jen 4,40 zlatých. Navíc musely oba mlýny vykrmovat pro proboštství ročně vždy po jednom vepři, zatímco Trausnický mlynář dva kusy.

Mezi dvěma mlýny, náležející k Popicím a Papírnou, se nacházel ještě pod severním koncem Sonnleiten, tedy na Havranickém obecním území, třetí zaniklý mlýn. Jeho jméno mi nemohl nikdo sdělit. Jen v mapě z r. 1765 je uvedeno nevýrazným písmem "Laspulbergermuhl" (nebo také Lospulburgermuhl?). Je udivující, že o zániku těchto tří mlýnů neexistují žádné dobové záznamy.

Tak zůstává opět jen legenda:
„Kdysi tu žil peněz chtivý mlynář, který poskytoval kolemjedoucím kupcům a cestujícím nocleh, ve spánku je však často olupoval. Jeden z těchto okradených kupců zlého mlynáře proklel a v zápětí na to se strhla veliká bouře. Řeka vystoupila ze svých břehů a zaplavila mlýn. Když mlynář ze strachu vyšplhal na střechu, zasáhl ho blesk, který zároveň zapálil mlýn a mlýn který do základů vyhořel".
Na který z těchto mlýnů se legenda vztahuje, není do dnešních dnů známo.
Může se v ní nalézt zrnko pravdy, anebo může jíž o dodatečný výmysl, kterým si chtěli lidé zánik mlýna vysvětlit. To je zřejmě u všech ság podobné.

Dnes již neexistuje žádný mlýn z Devíti mlýnů. S vyhnáním zde žijícího obyvatelstva v r. 1945 rychle zpustly a zchátraly tyto budovy, zejména také proto , že noví obyvatelé a vlastníci z Hnánic, Havraníků a Popic a také ti z Podmolí a Lukova, nesměli do tohoto území vstupovat. Vyhlásilo se tu uzavřené vojenské pásmo, budovy se vyhodily do povětří a srovnaly se zemí, aby byl lepší přehled a volné pole "pro odstřel utečenců z republiky a západních agresorů". Cesty kolem Dyje byly opuštěny nebo přeloženy, svahy byly opatřeny elektrickým plotem a ostnatým drátem a jen politicky spolehliví a těžce ozbrojení pohraničníci se svými hlídacími psy byl i až do r. 1989 jedinými „obyvateli" Devíti mlýnů.

Příroda, jako by se styděla za ničitele, ukrývala trosky rok od roku více pod mechem, trávou, plevelem, roštím, křovím a skupinami stromů, které se rozšířily a bují nerušeně bez zásahu dále. Nespokojit se tímto stavem, ale přeměnit ho na příkladnou evropskou ochranu přírody, objevili nyní za svůj politický cíl zodpovědní lidé v České republice. Dnešní propagace Národního parku Podyjí, kterou se má získat souhlas v zahraničí, především Rakouska, není menší, než ještě před několika léty propagovaný protikladný cíl - údolí Dyje od Hardeggu po Znojmo obětovat pro technický záměr. To nebyly v žádném případě budoucí vize několika inženýrů, ale reálné plány, k jejichž uskutečnění bylo jednáno již v r.1922 a v nové verzi v r. 1983. S odvoláním se na dohodu z 8.7.1922 (uveřejněnou v rakouském úředním listě VII/1922) uvádí již místopisec Anton Vrbka v "Jihomoravském listě pro lid a kraj" v r. 1923, že nad Podmolím se uvažuje o stavbě přehrady, od které má jíti štola dlouhá 4700m, vybíhající při ústí mločího údolí nad Trausnickým mlýnem do tam postavené elektrárny. O dalekosáhlejších opatřeních psaly podrobně rakouské noviny v r. 1983 a náš časopis "Jihomoravané" ze srpna 1983. Náš časopis přinesl v listopadu 1995 na str. 873/874 stanovisko k současnému projektu "Národní park Podyjí."

Nyní vyzařuje liduprázdné ticho lesa, rovnoměrný šum řeky, nepopsatelné kouzlo. I když je vše zarostlé, přesto znovushledání působí dojemně. To důvěrné ale zmizelo, to štastné spojení přírody s šetrnou výstavbou, která krajinu neničí, která se do ní nenápadně vklíní, a takto ji zušlechtí a zkrásní - to bývalo právě to příjemné a pohodové na tomto úseku Dyje. V každém znovushledání se snaží člověk najít stopy dávného prožitku. A hledá-li marně, vstoupí cizota do srdce a mysli, ale co zůstane zachováno, jsou vzpomínky.

Děkuji všem krajanům, zvláště p. Herbertu Buschkovi (zemř.1996) z Popic/Donzdorf, dále z Hnánic paní Keibl-Plochingen a manželům Rosner-Aschaffenburg, jejichž informace a obrázkový materiál vydání tohoto příspěvku umožnilo.