Správa národního parku Podyjí

^{Součástí „železné opony" byly i lávky přes Dyji a strážní věže. Takto na vypadaly v lokalitě Devíti mlýnů u Lipinské louky ještě krátce po listopadu 1989. FOTO: Josef Vlasák}

FOTOGALERIE: Prohledněte si Podyjí zpoza "železné opony"

„Napříč kontinentem se od Štětína po Terst spustila „železná opona". Za touto linií leží všechna hlavní města starobylých států střední a východní Evropy," popsal vizionářky v roce 1946 Winston Churchill na jedné z amerických univerzit stoupající vliv Sovětského svazu v Evropě a sílící rozkol mezi spojenci a Stalinem v bývalé protihitlerovské koalici. O pět let později se její fyzická podoba začala budovat na jižních hranicích celého Znojemska. Dnes jsou její poslední zbytky u Čížova vyhledávanou turistickou lokalitou. Do roku 1989 ale v Československu „železná opona" stála život tisícovku lidí.

Po II. světové válce začalo postupné dělení Evropy na dva soupeřící bloky. Politický a ideologický vývoj izoloval takzvaně lidově-demokratické státy východní a střední Evropy od demokratických států západu. V roce 1951 vstoupil v Československu v platnost zákon o ochraně státních hranic. Vzápětí na to totalitní stát začal v hloubce do dvou kilometrů od hranic s Rakouskem a Německou spolkovou republikou budovat tehdejším slovníkem nazvané ženijně - technické zátarasy, kterým celý svět podle slavného Churchillova projevu přezdívá „železná opona". Dnes je již pro mladou generaci těžko představitelné, že železná opona přetnula celou Evropu. Táhla se od Baltského až k Jaderskému moři a měřila celkem 7250 kilometrů, z toho na československém území 930 kilometrů. Lidé ze Znojma o dnes běžném výletu do Retzu nebo Hardeggu mohli snít jen ve svých představách.

První dráty

V tehdejším Československu byl jejím hlavním strůjcem „železné opony" Ludvík Hlavačka. Jeho kariéra byla pro komunistický režim ukázková. Bývalý konfident gestapa se po roce 1948 stal velitelem vyšetřovatelů StB v Uherském Hradišti. Již zde získal pověst mimořádně brutálního a sadistického člověka. Po studiích v Sovětského svazu působil jako velitel Pohraniční stráže v hodnosti generálmajora a dotáhl to až na náměstka ministra vnitra. Hlavačka nebyl nikdy souzen ani potrestán.

První verze železné opony připomínala koncentrační tábor. Podél hranice pohraničníci rozmístnili vysoké strážní věže. Mezi nimi byly nataženy tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty pod vysokým napětím šest až deset tisíc voltů. Izolátory byly posazeny na kůlech. První stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako poplašné zařízení. Střední stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna železné opony byla nízká a z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila zvěři proniknout k elektrické stěně.

Na některých úsecích byla ještě čtvrtá stěna, která měla zabránit průjezdu těžkým vozidlům. Podél železné opony byly herbicidy udržované pásy půdy, které měly prozradit stopy narušitelů. Na některých místech armáda vybudovala bunkry, minová pole a další nástražná zařízení.  K zneškodnění prchajících lidí byli do prostoru „železné opony" vypuštěni speciálně vycvičení psi. Vojenská terminologie pro ně užívala cynickou zkratku SUP - samostatně útočící pes.

Hloubka  navazujícího, pro veřejnost nepřístupného, hraničního pásma byla 2-6 km. Vstup byl povolen jen prověřeným lidem vlastnícím speciální propustku. Ze „země nikoho" byli vystěhováni všichni obyvatelé, jejich obce a samoty  byly srovnány se zemí. 

Slova Gustáva Husáka „Hranice niesú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal!" se stala absurdní skutečností.

Linie železné opony byla několikrát přesunována směrem do vnitrozemí. Poslední verze měla podobu 20 m široké linie s drátěným zátarasem a signální stěnou, oraným pásem ošetřovaným totálními herbicidy a obslužnou asfaltovou komunikací. Součástí železné opony byla i různá přídavná ženijní zařízení - ježkové a jehlanové zátarasy, dělobuchy, osvětlovací rampy nebo strážní věže

Během čtyřicetileté komunistické vlády se desetitisíce lidí pokusily překročit státní hranici nejrůznějšími způsoby. Většina z nich byla zadržena nebo dokonce zastřelena Pohraniční stráží. Ti, kteří byli zatčeni, si pak odpykávali vysoké tresty ve vězeních, někteří byli odsouzeni k trestu smrti. Jejich rodiny a přátelé byli postiženi persekucí.

Více než tisíc mrtvých

V období 1948 - 1989 zahynulo na státní hranici ČSSR při pokusu o útěk 390 běženců - byli zastřeleni, zabiti proudem či utonuli. Ještě častěji však umírali pohraničníci. Celkem jich bylo 654. Z toho jich 22 zemřelo na elektrických zátarasech, 165 při dopravních nehodách, 60 se jich utopilo, 236 spáchalo sebevraždu. Další podlehli zraněním vzniklých v důsledku manipulace se zbraněmi nebo na následky různých smrtelných úrazů. Při střetech s takzvanými narušiteli zemřelo paradoxně jen deset pohraničníků. Při nehodách pohraničníků zemřelo také asi 100 nevinných civilistů.

Je smutné, že pouhých 11 pohraničníků stanulo po roce 1989 před soudy. Tři z nich byli odsouzeni a jen dva skončili ve vězení.

Falešní převaděči

Prchající lidé často využívali služeb převaděčů. Jednu skupinu tvořili ti, kteří považovali pomoc pronásledovaným za svoji vlasteneckou povinnost. Šlo často o příslušníky tajného protikomunistického odboje. Druhou skupinou pak byli řemeslní převaděči, kteří na uprchlících vydělávali značné částky.

Do zcela jiné kategorie patřili falešní převaděči - agenti Státní bezpečnosti. Dovedli se mistrně přetvařovat, projevovali značnou starostlivost o prchajícího a jeho rodinu. Za převedení nepožadovali příliš vysoké částky. Prchajícího pak přivedli až k hranicím, kde ho předali Státní bezpečnosti.

Železná opona začala být odstraňována na Československo - rakouských hranicích 11. prosince 1989. V následujícím roce byla zcela zlikvidována. Její stopy jsou však v krajině stále patrné. Letecké snímky prozradí v lesních porostech velmi dobře vedení linie bývalých „drátů". Každým rokem odstraňuje Správa Národního parku Podyjí z území velké množství drátěného pletiva, kůlů, ostnatých drátů, kabelů, izolátorů, starého železa a betonových dílů.  Neméně závažné škody však způsobila železná opona v každém z nás. Současný stav naší společnosti prozrazuje, jak těžké je odstranit železnou oponu z našich srdcí a myslí.

Příběh převaděčky z Vranovska

^{FOTO: www.pametnaroda.cz}

Bylo ji jednadvacet a byla těhotná. Přesto se v roce 1949 vrátila dcera vranovského hajného Julie Hrušková z Rakouska přes Braitavu do Československa, aby pomohla přes hranice třem lidem z rodícího se protikomunistického odboje. Za sebou měla už jeden úspěšný přechod hranice s přáteli a velkou lásku s americkým důstojníkem ve Vídni, se kterým čekala i dítě. V hlavě plány na vstup do armády a kariéru vojenské pilotky.

Druhý přechod hranice s dalšími lidmi a tajnými dokumenty v zamčeném kufru ale nevyšel podle jejích představ. V ruské zóně Rakouska ji zatkla policie a snažila se ji přimět k spolupráci s tajnou službou. To ale odmítla a po týdnech výslechů byla deportována zpátky do Československa. Kvůli bití a krutým praktikám českých vyšetřovatelů přišla o dítě.

Soud ji poslal do vězení na patnáct let. Zůstala v něm do roku 1960, kdy byla propuštěna na amnestii. Se svým americkým snoubencem se už nikdy neviděla. Od roku 2010 je nositelkou Řádu Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Příběh Julie Hruškové naleznete na webu www.pametnaroda.cz

Smrt číhala v hraničních drátech u Hrabětic

^{FOTO: www.ustrcr.cz}

Ten srpnový večer Tadeuszi Bernardovi bilo srdce rychleji než kdy předtím a adrenalin rychle stoupal do hlavy. Už druhou noc trávil spolu se svým kamarádem Janem Woisem ve stohu slámy nedaleko Hrabětic, jen zhruba 400 metrů od vytouženého cíle své cesty. Po více než tři sta kilometrové pěší túře ze svého polského domova mu zbývalo překročit poslední překážku na cestě do svobodného světa - ostnaté dráty „železné opony".

Právě uběhlých 24 hodin pozorovali chování hlídek na hranici a hledáním té nejlepší cesty skrz tři linie drátů. Kolem deváté večer je nemělo už nic zastavit. Vplížili se k hranici a nepozorovaně přelezli přes sloupek první signální stěny. Měli štěstí. Zátaras byl zbrusu nový, signál stráži ale nevydal.  Plazili se dál k druhému plotu. Tady se ale plán zadrhl.

Tadeusz dostal při jeho přelézání silnou dávku proudu a zhroutil se na zem. Jan se mu snažil zoufale pomoci a odtáhnout ho od drátů. Zkrat tentokrát už hlídku pohraničníků upozornil na to, že se něco nezvyklého děje právě v jejich sektoru. Cvičený vlčák Alf zavětřil Tadeusze s Janem na 150 metrů a pohraničníky spolehlivě vedl k oběma mladým Polákům. Jan se na místě vzdal a prosil o pomoc pro Tadeusze. Nemělo to cenu. Zabil ho elektrický proud. Nedaleko Znojma zemřel 13. srpna 1962 ve svých devětadvaceti letech.

Tadeusz s Janem měli ve chvíli zadržení u sebe jen buzolu, doklady a starý nůž. Po důkladných výsleších a téměř měsíční vazbě byl Jan v září z Československa vyhoštěn a předán polské policii.

Petr Lazárek je vedoucím oddělení terénní služby Správy národního parku Podyjí.  David Grossmann je asistentem ředitele. S použitím informací z Ústavu pro studium totálních režimů a dalších zdrojů.

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Národního parku Podyjí.