Správa národního parku Podyjí

Území NP Podyjí leží  na jihovýchodních svazích Českého masívu, který se zde pozvolna zanořuje  do mladých sedimentů karpatské čelní hlubiny.

  

    Geologická mapa (242,52 KB)  Podrobnější geologickou mapu najdete na Mapovém serveru

   

Nejstarším a plošně nejrozsáhlejším souborem hornin jsou metamorfity moravika dyjské klenby. Jsou zastoupeny třemi jednotkami: od západu k východu je to vranovská jednotka ( na území parku tvoří podloží jen v úzkém puhu na severozápadě a západě  ), dále bítešská ortorula a jednotka lukovská. Jsou od sebe odděleny tektonickými liniemi SV-JZ směru, ukloněnými k SZ.

  

Vranovskou jednotku tvoří především masívní či břidličnatá biotitická pararula. Obsahuje také vložky dvojslídného svoru s granáty a četné polohy granátického amfibolitu, přičemž horniny se střídají v centimetrových až metrových polohách. V pararule nalezneme rovněž tělesa krystalických vápenců, erlanu a kvarcitu ( Jenček 1984 ).

  

JV okraj vranovské jednotky je v kontaktu s bítešskou ortorulou. Ta vznikla nejspíše přeměnou usazených sopečných materiálů. Bítešská ortorula vystupuje především jako masivní okatá dvojslídná leukokratní ortorula světlešedé barvy. Na styku s vranovskou jednotkou se ortorula střídá po několika milimetrech až decimetrech s biotitickým amfibolitem nebo muskovit-biotitickou pararulou ( okrajový typ ) ( Jenček 1984 ). 

Lukovská jednotka je tvořena dvojslídnými pararulami, které se střídají s biotit-chloritickými fylity. Uprostřed jednotky vystupuje těleso weitersfeldské (pleissingské) ortoruly, která má granodioritové až tonalitové složení. Pararula obsahuje též polohy krystalických vápenců, kvarcitických fylitů a kvarcitů. Na styku s bítešskou ortorulou je vyvinut erlánový horizont ( Mísař 1983 ). 

niva řeky Dyje

Vyvřelé horniny jsou v moraviku dyjské klenby zastoupeny ojediněle drobnými žilami křemene, lamprofyru, aplitu a aplopegmatitu. Pravděpodobně se jedná o paleozoické horniny spjaté se závěrečnými fázemi variského vrásnění.

  

Do lukovské jednotky vnikl  ( a vyvolal v ní kontaktní metamorfozu ) dyjský masiv, který tvoří přibližně 1/3 podloží na JV území NP. Z velké části je překryt sedimenty terciéru a kvartéru. Nejvíce zastoupený bitotitický granit v jeho západní části postupně přechází do biotitického granodioritu. Míra usměrnění horniny přitom klesá k JV. Ve střední části masivu vystupuje těleso biotit-amfibolického dioritu až tonalitu. Východní část masívu tvoří jemnozrnný granodiorit s růžovými živci ( tasovický typ) ( Batík et al., 1982 ).

skalnu piliře budované v bítešske ortule

Stáří jednotek moravika nebylo dosud jednoznačně prokázáno, ale většina autorů je považuje za prekambrické, nejspíše proterozoické. Stáří bítešské ortoruly zjištěné Scharbertovou v r. 1977 metodou Rb/Sr bylo stanoveno na 795 mil. let. Také stáří dyjského masivu je pravděpodobně proterozoické ( K/Ar metoda - 630 mil. let ). Metamorfoza moravika je nižšího stupně než je tomu u sousedního, na západě navazujícího moldanubika. Od jihu a severu ke středu klenby můžeme pozorovat metamorfní zóny těchto minerálů: chlorit, biotit, granát, staurolit, někdy dokonce kyanit až sillimanit ( Mísař 1983 ).

Od mladšího paleozoika bylo území denudováno a postupně se zarovnáváno na holorovinu. Současně působilo v tropickém klimatu až do hloubky 25m kaolinitické zvětrávání. Z období mezozoika nemáme pro geologický vývoj žádné konkrétní doklady. V mladším terciéru byla oblast zaplavena mořem, které transgredovalo od JV z alpsko-karpatské oblasti. Probíhalo zde usazování křemenných štěrkopísků ,  písků a písčitých jílů.  Koncem eggenburgu došlo ke spadu vulkanického popela, který dal vznik ryolitovým tufitům a montmorilonitovým jílům. Sedimentační prostor se v této době zmenšil a vznikly samostatné pánvičky oddělené od moře. V průběhu ottnangu došlo vlivem horotvorných tlaků zřejmě k postupnému zdvihu pánve, bazální sedimenty se tvořily přímo na krystaliniku. Nové poklesy v období karpatu a na začátku spodního badenu způsobily další, i když méně rozsáhlé, mořské záplavy, jejich sedimenty však byly později vesměs odneseny. Jejich nepatrné zbytky  se vystupují v okolí Šatova ( Čtyroký et al., 1983 ).

    Zvláštní pozornost si zasluhují polohy spraší würmského stáří, které lemují horniny moravika a dyjského masívu při severní a východní hranici NP a nepravidelně se vyskytují prakticky po celém území NP. Vzhledem k dostatku živin v půdách na nich vytvořených pak společně s pruhy krystalických vápenců a erlánů lukovské jednotky mění charakter vegetace a tím zvyšují celkovou pestrost bioty NP Podyjí.