Správa národního parku Podyjí

Pařezina (výmladkový les, nebo také les nízký) je nejstarší formou obhospodařování lesa známou tisíce let (např. v Británii jsou známé od neolitu). Setkáme se s nimi prakticky po celé Evropě. Pěstování pařezin spočívá v tom, že dřeviny jsou obvykle v pravidelných intervalech osekávány nebo seřezávány blízko země a poté z pařezů, příp. kořenů vyráží nové výmladky. Jedná se tedy o vegetativní obnovu lesa, spoléhající čistě na výmladkovou schopnost dřevin. Takto lze dřeviny seřezávat opakovaně, prakticky po nemezeně dlouhou dobu. Čím déle jsou dřeviny seřezávány, tím větší je jejich báze - výmladkový pařez.

Člověk využíval od pradávna výmladkové schopnosti dřevin k pěstování především palivového dříví, kterého bylo  v historických dobách potřeba velké množství. Výmladky z pařezinových lesů se používaly ale i k jiným účelům: k výrobě dřevěného uhlí, dřevěných nástrojů (násady, hole), kůlů, tyček, sloupků, proutěných výrobků, nábytku, košťat, řezbářských výrobků apod. Podle druhu dřeviny, účelu pěstování a výsledných produktů se stanovovala doba růstu výmladkového lesa (pařezové obmýtí). Z pohledu dnešního lesníka byla doba obmýtí relativně velmi krátká - od asi 7 let (líska) po max. 30-40 let (duby).

Ne všechny dřeviny jsou stejně vhodné pro pěstování výmladkového lesa. V Evropě vynikají výmladkovou schopností zejména tyto dřeviny: duby, habr obecný, lípy, jasan ztepilý, líska obecná, kaštanovník setý, javory, které byly také nejčastěji pěstovány. Méně časté byly pařeziny z olší nebo bříz.

Dnes patří pařeziny k téměř zapomenutým formám pěstování lesa. Uchovaly se zejména ve formě tzv. předržených pařezin, které jsou buď převáděny na běžný vysoký les nebo ponechávány bez zásahu. Postupem času se vytratil jejich význam jako zdroje "tenkého" dříví, neboť v moderní době vzrostla především potřeba silných sortimentů, např. ke stavebním účelům. Z hlediska ochrany přírody je to velká škoda, protože aktivně obhospodařované pařeziny vynikaly svojí pestrou strukturou vyhovující rozmanité škále druhů. Díky krátkému obmýtí se v pařezinách dařilo zejména druhům náročným na světlo, neboť nízké lesy zaručovaly v času i prostoru rozsáhlou nabídku světlých fází lesa.

Pokračovat v pěstování pařezin, resp. obnovit tradici, je důležité z následujících důvodů (upraveno podle Fuller & Warren 1993):

1. Druhová pestrost starobylých lesů: Řada lesních druhů rostlin a živočichů je vázána převážně na starobylé lesy s dlouhou historií pařezení v průběhu staletí. Tyto druhy se přizpůsobily tomuto typu managementu, a existuje tedy předpoklad, že díky němu budou prosperovat i v budoucnu.

2. Zabránění úbytku druhové pestrosti: V lesních porostech byl pozorován úbytek rostlin a hmyzu po té, co pěstování pařezin ustalo. Zvláště někteří motýli vyžadují otevřená stanoviště čerstvých pasek výmladkových lesů. Stejně tak mnohé ptačí druhy vyžadující otevřená stanoviště a mladá stádia lesa byly mnohem běžnější v aktivních pařezinách. Aktivně obhospodařovaná pařezina má velmi pestrou strukturu, a je proto atraktivní pro celou plejádu rostlin a živočichů.

3. Estetické hledisko: Lidé často vnímají pařezinu jako velmi atraktivní les. Ne každý musí souhlasit, ale snad všichni ocení pestrý koberec rostlin v jarním aspektu, který se objevuje v nově vytěžených porostech. Esteticky působí i přestárlé pařeziny s mohutnými trsy kmenů vyrůstajících z jednoho místa.

4. Kulturní hodnota: První pařeziny vznikaly již před tisíci let. Na pařeziny se staletou historií je možno nahlížet jako na historické monumenty srovnatelné s prastarými katedrálami nebo chrámy. I když jejich původní význam jako zdroj dřevní hmoty postupně zaniknul, dnes mohou hrát důležitou roli v zachování biodiverzity. Měly by být zachovány jako součást mizejících venkovských tradic

Prameny

Fuller, R. J., Warren, M. S. (1993): Coppiced woodlands: their management for wildlife. JNCC, 29 s.

http://www.historickaekologie.cz