Správa národního parku Podyjí

Místo realizace:

Asi 50 m jihozápadně od turistického rozcestníku „Kočičí údolí”

Časová dotace:

5 hodin v terénu

Personální zajištění:

Běžný pedagogický doprovod

Primární cílová skupina dle standartního ŠVP:

Žáci 7. tříd

Interdisciplinární vazby:

Přírodopis, zeměpis, fyzika

Hlavní cíl:

Poukázání na existenci přírodě blízkého lesa se samovolným vývojem po několik desítek let a s tím spjaté rozdíly oproti lesu hospodářskému, znalost stavu, dynamiky a vztahů ve staré dubové pařezině, rozvoj vnímání distribuce stromů a druhové a věkové struktury lesa.

Vedlejší cíle:

Rozvoj schopností charakterizovat les, osvojení zacházení s laserovým metrem, sběr primárních dat, dodržení správného pracovního postupu, poznání místa. 

Výstupy:

Vyplněný pracovní list

Pomůcky:

Laserový metr, běžné psací potřeby

Materiály:

 Pracovní list

Teoretická východiska:

Drtivá většina žáků vnímá les jako prostor, který je přírodní, čili vznikl a vyvíjí se bez zásahu člověka. Většina lesů, které běžně známe a navštěvujeme, jsou však lesy hospodářské, tedy určeny zejména ke tvorbě dřevní hmoty. Jejich charakter je výrazně nebo zcela ovlivněn lidskou činností. Lesy přírodní a přírodním blízké jsou v naší krajině dosti vzácné.

Stará dubová pařezina nacházející se v 1. zóně národního parku je lesem v bezzásahovém režimu, což znamená omezení zásahu člověka v tomto lese na minimum (zásah v případě požáru, odstraňování jedinců invazních druhů), ale ani ona není lesem zcela přírodním. Lidská činnost zde ustála před 70-80 lety. Do té doby byl tento les dlouhodobě hospodářskou plochou sloužící k zisku palivového dříví. Využívalo se zde schopnosti dubu zmlazovat z pařezu, kdy po uříznutí kmene vytvoří strom okolo pařezu výmladky. Ty pak byly po nějakém čase (poměrně krátkém, kdy dosáhly optimální, poměrně slabé tloušťky pro pálení) opět odříznuty a tento proces se pak dále opakoval. Vznikl tak typický prvek tohoto lesa – polykormon (mnohokmen, shluk několika kmenů vycházejících prakticky z jednoho místa – bývalého pařezu, který už většinou není patrný). Výzkumy v Podyjí přinášejí výsledky o stáří těchto polykormonů, které je v případě některých z nich i několik set let. V 50. letech 20. stol. se však od tohoto typu hospodaření upustilo a nastala snaha převedení porostů na tzv. vysoké lesy. Tomuto konkrétnímu porostu se však přestavba vyhnula a od té doby zde probíhají procesy řízené přirozeně. Důvodem je nepříliš přístupný terén a také existence hraničního pásma přilehlému hraničnímu zátarasu železné opony, kdy byla činnost v takových lokalitách velmi extenzivní. V následujícím období byl již les zařazen do kategorie lesa ochranného. Kromě polykormonů jsou dokladem lidské činnosti také skládané kamenné zídky, které tvořily agrární terasy nacházející se zde v období před vznikem dubové pařeziny.

Toto stanoviště je charakteristické nízkým půdním profilem s malým úhrnem srážek, čímž vznikají podmínky určující charakter porostu. Stromy v této poloze (na vrcholku svahu) nejsou tolik vzrostlé jako stromy v poloze níže. Na první pohled se jeví jako stromy mladší, ovšem důvodem rozdílných dimenzí je množství živin, kterých je vlivem akumulace listového opadu v údolí více, díky čemuž jsou stromy v nižší poloze vyšší a mohutnější. Z příhodného místa lze pozorovat, že vrcholky korun stromů nekopírují terén, ale tvoří relativně vodorovnou rovinu (oproti svažujícímu se terénu).

Potenciální přirozenou vegetací by na tomto místě byl porost tvořený z 80 % dubem, zbylých 20 % by pak tvořil habr, lípa, jeřáb a vtroušeně borovice, v podrostu je převažující lipnice hajní. Při porovnání s reálnou skladbou se jedná o porost potenciálně přirozenému velmi blízký.

Na lokalitě jsou patrné semenáčky dubů do výšky 10-15 cm. Toto zmlazení vzniká přirozeně ze žaludů, ze kterých za dostatku světla vyklíčí nový jedinec. Drtivá většina z nich však nedosáhne věku a rozměrů dospělého stromu, naopak po několika letech umírá, a to zejména z důvodu nedostatku světla. Vzhledem k tzv. semenným rokům, kdy jednou za několik let plodí duby větší množství žaludů a mohou tak vzniknout kompaktnější plošky jedinců této nové generace, se stále dokola opakuje tento cyklus vyklíčení a následného odumření, až do doby, kdy na místě vzniknou vhodné podmínky (po odumření dospělého stromu, kdy k zemi proniká více světla) a z některých ze semenáčků můžou vyrůst jedinci, kteří dosáhnou dospělosti. Dalším limitním faktorem rozvoje semenáčků je okus, který je v naší krajině vlivem absence vrcholového predátora a z ní vyplývajícího přemnožení spárkaté zvěře poměrně intenzivní.

Borovice vyskytující se v porostu ojediněle jsou na těchto místech domácí a nacházejí zde přirozeně vhodné podmínky. V případě přítomnosti světlého místa a odkryté půdy je zde borovice schopna zmlazovat ze semen a přirozeně tak dlouhodobě na stanovišti udržet svoji populaci. Habitus stromů je však poněkud odlišný od habitů jedinců borové monokultury, kdy vlivem zdejšího konkurenčního boje a boje o přežití vytváří členitější koruny i členitější tvar kmene (zkroucené, vícečetně větvené,…) na rozdíl od borových plantáží s jedinci s rovnými nevětvenými kmeny.

Dalším významným jevem na lokalitě je přítomnost mrtvého dřeva – spadených kmenů, které vznikly fyzickým dožitím stromu nebo polykormonu. V konvenčním lesním hospodářství se stromy nenechávají fyzicky dožít, pokud však tento případ nastane, dřevo se z lesa odstraňuje. Odumřelé dřevo však tvoří významné mikrobiotopy a po celou dobu dekompozice nabízí životní prostor pro mnohé bakterie, houby, bezobratlé živočichy i obratlovce, čímž se stává důležitým prvkem zvyšujícím biodiverzitu daného prostoru. Doba rozpadu mrtvého dřeva je různě dlouhá, záleží na podmínkách na stanovišti (teplota a vlhkost) a také na přítomnosti kůry na kmeni (přítomnost dekompozici urychluje). Na tomto stanovišti je vlivem sucha dekompozice poměrně dlouhá a tvrdost dubového dřeva ji dále prodlužuje. Doba rozpadu se pohybuje v rozsahu 40-80 let.