Správa národního parku Podyjí

Neopakovatelná pestrost podmínek území Národního parku Podyjí nabízí vhodné prostředí tisícům druhů rostlin a živočichů. I přes značnou zachovalost přírody z tohoto území řada zvířat i bylin vymizela. Některé z druhů, jejichž současný výskyt v Podyjí není znám, zde však dnes mají vhodné podmínky k životu. Je tedy možné, že se zde vyskytují, jen byly dosud přehlíženy. Případně by se mohly v Podyjí brzy objevit.

Případ kočky divoké, jejíž výskyt byl zatím potvrzen na rakouské části území, je všeobecně znám. Kočka však zdaleka není jediným druhem, jehož výskyt je v Podyjí pravděpodobný, ale nepotvrzený. Řadu druhů také běžně známe z jedné nebo několika lokalit. Překvapivě v jiných částech parku nalezeny nebyly. Následující text přiblíží jen některé z desítek druhů, o jejichž výskytu kolují různé legendy, nebo po nichž zatím odborníci bezvýsledně pátrají. Pokud jakékoli zvíře nebo rostlinu z tohoto seznamu v národním parku uvidíte, zavolejte nám na telefon: 515 282 240 nebo napište na mail: info@nppodyjicz

Psovitá šelma šakal obecný je ve fauně Česka nováčkem. Po roce 2000 byl přistižen na dvou místech, nikoli však v Podyjí. Šíří se již posledních 15 let. Nejbližší údaj o výskytu šakala pochází z 80. let 20. století z blízkosti obce Ziernreith těsně u státní hranice. Jedním z nejpravděpodobnějších míst, kde by šakal mohl proniknout na naše území, je právě Podyjí. Šakali žijí obvykle v párech či rodinných smečkách. Loví hlavně obojživelníky, hlodavce a ptáky, jsou však vytrvalými běžci, takže při spolupráci ve skupině dokážou v případě potřeby uštvat i mladé kopytníky. Šakal je také velmi šetrný - zbytky kořisti si vždy uschová a vrací se k ní, dokud ji nespotřebuje. FOTO: Jan Ševčík



Jeden z našich nejvzácnějších netopýrů vrápenec malý, patří mezi kriticky ohrožené druhy. V lidských stavbách nachází jak zimní, tak letní úkryty. V národním parku je několik známých zimovišť i letních úkrytů, do nichž se vrápenci pravidelně vracejí desítky let. Svoji letní kolonii na půdě vranovského zámku však z neznámých důvodů opustili. Vzhledem k tomu, že počet zimujících vápenců ve Vranově neklesl, je pravděpodobné, že si vybrali jiný letní úkryt nedaleko. Zoologům se jej však zatím nepodařilo nalézt. Proto uvítáme jakoukoli informaci o letním výskytu vrápenců na Vranovsku. FOTO: Antonín Reiter



Náš jediný jedovatý had zmije obecná je typickým druhem rašelinišť, mokřadů a horských luk. V Podyjí je pro něj tedy poměrně málo vhodných míst. Z 20. století jsou známy pouze dva doklady výskytu zmije v Podyjí. Místa nálezů jsou navíc nejasně popsána. Z poslední doby existuje jediný doklad - nález svlečky (svlečené kůže) z Hardecké stráně. Ovšem svlečka není živý had a způsobů, jak se mohla na stráň dostat, je řada. Stále tedy hledáme nesporný doklad výskytu zmije v Podyjí. FOTO: Archiv Správy Národního parku Podyjí



Muchomůrka císařka je již od dávných dob ve středozemí kulinářsky ceněnou houbou. Vytváří výrazné plodnice s oranžovým kloboukem, žlutými lupeny a třeněm, s vyvinutou bělavou pochvou. U nás je to velmi vzácná, kriticky ohrožená houba. Vyskytuje se jen ojediněle v listnatých lesích teplých oblastí. V Podyjí má na řadě míst ideální podmínky k životu. Odborníkům se ji zde ale nepodařilo stále nalézt ani přesto, že v národním parku poslední dva roky houby intenzivně zkoumali. Pokud na ni narazíte, tak nám dejte vědět. Do svého košíku ji ale nedávajte. FOTO: Michael Kesl / www.biolib.cz



Sysel obecný je hlodavec vyhledávající nízké travinné porosty bez porostu stromů a keřů, kde se může zdaleka rozhlédnout ve svém typickém vztyčeném postoji.  V minulých staletích byl sysel v intenzivně kosené a vypásané krajině Znojemska hojný. Se změnou užívání krajiny ubylo neoraných nizoučkých bylinných porostů a s nimi zmizel také sysel. Dnes přežívá v celé republice zejména na travnatých letištích, která jsou často kosena. Obnova vypásání vřesovišť a stepních trávníků v národním parku přinesla syslovi nové možnosti. Mohl by se znovu objevit na vřesovištích východního Znojemska či na Mašovické střelnici. FOTO: Anna Doskočilová

Puchýřník lékařský je i mezi laiky poměrně známý brouk. Proslul zejména pro své afrodiziakální účinky.  Jím vylučovaný alkaloid cantharidin se může ovšem snadno změnit ve smrtelný jed. V Podyjí ho odborníci viděli jen několikrát. Vzácně i ve velikém množství. Největší pravděpodobnost nálezu je pouze v určitých letech (velikost populace silně kolísá). Brouci usedají na dřeviny, jako jsou jasany, šeříky nebo ptačí zoby. Při hromadném výskytu je údajně prozradí již zdaleka nápadný zápach po myšině. FOTO: Filip Trnka

Sokol stěhovavý je dravec, který s oblibou hnízdí na římsách skalních stěn. Historických údajů o hnízdění v Podyjí je celá řada. Poslední pochází ze 70. let 20. století. Od vzniku národního parku však  na jeho území nebylo zaznamenáno úspěšné hnízdění. Jedinci, kteří byli v letech 1995 a 1997 v parku vypuštěni, se sem ke hnízdění nevrátili. Žádný sokol nevyužil ani dvě hnízdní budky instalované v 90. letech na velké skalní masivy. V posledních letech narůstá počet pozorování sokola v parku v hnízdním období, je tedy možné, že se zde brzy opět pokusí uhnízdit. FOTO: Zdeněk Tunka



Hvozdík pyšný je květina střídavě vlhkých lesních světlin. Takových biotopů během minulého století velmi ubylo. Prof. Oborny na přelomu 19. a 20. stol. píše, že ve Znojemském okrese se vyskytuje leckde, Vratislav Drlík v 50. letech již píše „velmi vzácně". Na konci 20. století už je odborníky považován na Znojemsku za vyhynulý. Znovu byl objeven v roce 2007 jediný trs nedaleko Lusthausu  u Lesné. Snad to znamená, že se hvozdík do našich lesů opět vrací. FOTO: Antonín Reiter

O výskytu bledule jarní na území národního parku kolují různé legendy. Nejeden starousedlík vzpomíná na dědečkovo vyprávění o bledulích pod Vranovem i jinde. Botanici však popisované lokality opakovaně navštěvují a bleduli dosud neobjevili. Dokonce neexistují ani historické údaje v literatuře či herbářích. Odborná literatura uvádí, že Vranov leží na východní hranici rozšíření bledule. Nejvýchodnější údaj uvádí prof. Oborny na konci 19. století. Jde o nález ve Švýcarském údolí, který je dnes ovšem pod hladinou Vranovské přehrady. FOTO: Archiv Správy Národního parku Podyjí

Černucha rolní - zástupce velké skupiny mizejících polních plevelů, které doplatily na změnu způsobu obhospodařování polí. Lepší třídění zrna, používání chemických prostředků v zemědělství, scelení lánů, které vedlo ke snížení pestrosti zemědělské krajiny, to vše vedlo ke značnému úbytku rostlin využívajících obnaženou půdu. Mnohé druhy pochybků, hlaváčků, rozrazilů, pryskyřníků i dalších rostlin se dnes ocitlo na červeném seznamu ohrožených druhů, přestože ještě před sto lety to byly obtížné polní plevele. I proto Správa NP zahájila projekt obnovy a výzkumu maloplošných úhorů. Jde o to, poskytnout těmto druhům životní prostor mimo intenzivně zemědělsky využívané plochy. Tím by bylo eliminováno riziko konfliktu mezi zemědělstvím a ochranou přírody, který by jistě nastal, kdyby měly být plevele upřednostněny přímo na polích. FOTO: Stefan Goen

Lýkovec vonný vyhledává polostín na teplých stráních a lesních lemech. Ploch s roztroušenými stromy a křovinami v minulých desetiletích značně ubylo v souvislosti s ukončením pastvy a dalšího využívání lesních okrajů. Ukončení pařezinového hospodaření vedlo také k úbytku světlých lesů vhodných pro lýkovce. Dnes známe pouze tři lokality v širším okolí Šobeského meandru, kde roste. Po razantním prořezání křovin na jedné z nich se zde lýkovec značně rozrostl.  FOTO: Archiv Správy Národního parku Podyjí



Lesní motýl jasoň dymnivkový je dosud poměrně hojný na dně údolí řeky Dyje, kde se vyskytuje podél lesních okrajů, na pasekách a nivních loukách. V údolí je jeho výskyt poměrně dobře zmapován, ovšem údaje z plošiny nad údolím jsou velmi sporadické. Největší šance na setkání s tímto motýlem je na lesních světlinách, pasekách, na lesních cestách s širokými okraji nebo v okolí vyhlídek. Na první pohled celkově bílým zbarvením s několika černými skvrnami připomíná prachobyčejného běláska. Na rozdíl od běláska má však jasoň černě žilkovaná křídla. Nápadné jsou také průhledné vrcholy předních křídel. Snad jediný druh, s nímž lze jasoně zaměnit, je v Podyjí velmi vzácný bělásek ovocný (v současnosti zjištěn jen jednou v r. 2004). Ten má sice černé žilkování, ale křídla jsou jinak čistě bílá, bez jakýchkoli černých skvrn. FOTO: Archiv Správy Národního parku Podyjí



V Podyjí se vyskytují dva druhy ježka: ježek východní a ježek západní (ten je výrazně vzácnější). Nálezy ježků z okolí vesnic jsou naprosto běžné. Překvapivě neexistuje jediný nesporný nález ježka z lesního komplexu ve vnitřním území parku. Posoudíme-li ježkův způsob života, nic jeho výskytu v podyjských lesích nebrání. Zřejmě jsme tedy jen špatnými pozorovateli. FOTO: Archiv Správy Národního parku Podyjí

Lenka Reiterová je vedoucí Odbor ochrany přírody a krajiny Správy Národního parku Podyjí

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Národního parku Podyjí.