Správa národního parku Podyjí

^{Součástí krajiny Podyjí jsou i obce v jejím ochranném pásmu (Na snímku Podmolí). Idylické pohledy mohou ale narušit nevhodně umístněné stavby, které nerespektují urbanistická a architektonická pravidla oblasti.  FOTO: Petr Lazárek / Správa Národního parku Podyjí}

Remízky, meze i celá stromořadí, které tvořily typický ráz podyjské krajiny, v minulém století z její scenerie téměř vymizely. Nepromyšlené zásahy lidem způsobují řadu nepříjemností. Krajina se hůře vypořádává s přívalovými dešti i obdobím sucha. Obyvatelé obcí se musí častěji vypořádat i s prachem a zápachem z polí. Udržení podoby vsí a přiblížení krajiny ochranného pásma Národního parku k rovnovážnému stavu mezi přírodou a člověkem je jedním s cílů Správy parku.

K typickým rysům krajiny Národního parku Podyjí patří hluboké sevřené údolí meandrující řeky a strmé lesnaté stráně.  Jde o krajinu, jejíž ráz člověk ovlivňuje jen zcela minimálně. I na jižní stráně, které byly ještě na přelomu 18. a 19. století místy odlesněny a vypásány až k řece, se dnes vrátil přirozený, původní les.

O to více je vliv člověka patrný na krajině ochranného pásma Národního parku. Jižní Morava je už po staletí oblastí převážně zemědělskou. Dnes největší část zemědělských pozemků hospodáři využívají jako ornou půdu. V minulém století dokonce odvodnili a zornili i drtivou většinu mokřadních luk. Posledními polopřirozenými typy porostů, kde jsou přírodní procesy v křehké rovnováze s lidským využíváním, tak zůstaly suché stepní trávníky přeměněné v pastviny a pár zbytků citlivě využívaných luk.

Vodu v krajině nic nezadrží

Mnohé remízky, meze, cesty i stromořadí, které bránily provozu výkonné velkokapacitní techniky, zlikvidovaly velké zemědělské podniky. S nimi však zmizelo i útočiště pro rostliny a zvířata, která zemědělcům pomáhala. Pěnice, ještěrky, slunéčka či střevlíci lovili škodlivý hmyz.  Keře a stromy zase bránily vysychání krajiny i splavování ornice při přívalových deštích a brzdily vítr. Výrazně ubylo i čmeláků - důležitých opylovačů - není jiný hmyz, který by dovedl opylit například jetel.

Klikatící potoky lidé narovnali a v některých případech schovali do trubek. Dříve pestrá krajina se změnila na širé pláně polí od obzoru k obzoru. Vodu v krajině nic nezadrží. Při sebemenším sklonu terénu dosahuje povrchový odtok obrovských rychlostí a voda s sebou odnáší spousty ornice. Po jarních deštích rychle z krajiny odteče a nastává období sucha. Vítr se bez překážky rozletí nad vysušenou plání a ornici, která na polích přináší úrodu, zavane do obcí, kde se z ní stává nežádoucí prach a špína. V takové situaci je každý strom či keř, byť zdánlivě nepřináší žádný užitek, zcela nenahraditelný. Zpomalí vítr, udrží ve svém stínu trochu vláhy, poskytne úkryt užitečným živočichům.

Vesnice hospodářů

Většinové zaměstnání lidí vedlo také ke vzniku typické tváře podyjských obcí. Prostor hospodářského dvora byl uzavřen z uliční strany obytným domem. Do záhumení, kam ústily cesty z polí, se obracel prostornými stodolami. Mnohé z nich jsou zbořeny či se samy rozpadly. Ty, které se zachovaly do dneška, jsou cennými svědky historie osídlení i vývoje krajiny.

Ve většině obcí zůstaly dosud alespoň zčásti zachovány zahrady s velkým množstvím vzrostlých, většinou ovocných stromů. Tento prstenec zeleně se stal posledním útočištěm mnoha rostlin a živočichů, které původně obývaly meze a remízky. Hlavně však slouží jako obranný val, který chrání vesnice před prachem i zápachem z polí a zmírňuje extrémy počasí.

Dříve byli lidé mnohem více závislí na zdrojích a možnostech, které jim místní krajina nabízela. Uměli jich proto také mnohem lépe využít. Věděli například, že ořešák královský nejen poskytuje chutné plody a chladivý stín, ale vůně jeho listí odpuzuje hmyz. Dvory chráněné stínem mohutného ořešáku jsou tak ušetřeny náletů komárů a muchniček a posezení v letním podvečeru na nich bývá příjemnější než na jiných.

Nové cesty do polí

Jedním z cílů Správy Národního parku Podyjí je obnovit narušenou strukturu jednotvárné polní krajiny tak, aby se stala opět příjemným místem. Vysazované stromy a keře propojí zbytky dochovaných remízků a mezí a umožní obnovení přírodního koloběhu.

Zaorané cesty přerušily i přístup do krajiny pro člověka. Nemá-li možnost navštívit a poznat, co má za humny, pochopitelně ztrácí o tento prostor zájem. Proto hledáme také možnosti obnovy místní cestní sítě, aby domácí i návštěvníci mohli nahlédnout do polní krajiny.

Při této snaze je neocenitelný také zájem obcí samotných. Péče o prostor katastru je v první řadě právem a povinností obce. Stále je mnoho obcí (nejen v Podyjí), které jsou natolik zaměstnány starostí o vnitřní prostor, snahou o budování infrastruktury apod., že jim už nezbývá čas a energie k zamyšlení nad stavem nezastavěné části území.

Věříme, že je správné naše přesvědčení, že krajina může dobře sloužit lidským potřebám a přitom zůstat nejen biologicky funkční, ale hlavně krásná.

Lenka Reiterová, Autorka je vedoucí odboru ochrany přírody a krajiny Správy Národního parku Podyjí

Článek vyšel ve Znojemském deníku jako součást seriálu k dvacetiletému výročí založení Národního parku Podyjí